Idyla bretaňského venkova
Bretaň, země opředená keltskými pověstmi, leží na severozápadě Francie, ze tří stran obklopená oceánem. Své návštěvníky upoutává nejen množstvím typických památek zahrnujících prehistorické megality, starobylá města a vesnice, ale především neopakovatelnou atmosférou těchto míst.
Většina dochovaných venkovských staveb pochází ze dvou hlavních stavebních vln šestnáctého a devatenáctého století, ale pro neměnnost tradic se příliš neliší dům středověký od domu současného. Vzhled bretonských domů určovaly specifické přírodní podmínky – podnebí a přirozeně dostupný materiál. Dům musel být pevností proti větru a dešti, proto se Bretonci naučili stavět velice solidní domy se silnými zdmi z lomového kamene, zejména žuly. Vnější stěny zůstávaly neomítané, s nahrubo upravenými spárami mezi kameny, ale nebylo tomu tak vždycky a ne všude. Například domy na jihu Bretaně spojují hrubost kamene a jemnost bílé omítky v neuvěřitelně jednoduchý malebný celek. Historií dýchající stavby mají typické komíny na vnější štítové stěně, ke které zevnitř téměř vždy přiléhá krb. Archaickému vzezření domů napomáhají i strmější, gotizující střechy, pokryté taškami ze štípané břidlice, avšak na mnoha místech dodnes není výjimkou starší typ krytiny, slaměné či rákosové došky. Venkovské domy nemívají více pater než jedno. Spíše převládají nad přízemím zobytněná podkroví, prosvětlená vikýři, původně „spížními dveřmi“ určenými pro uskladňování sena či obilí.
Zvláštností je časté situování domu na mírném vršíčku, zvedajícím se z úrovně okolního terénu. Ve většině případů toto zvýšení souvisí s podsklepením, které částečně vystupuje nad povrch. Aby vzniklá podezdívka nehyzdila tvarosloví domu, je zahrnuta zeminou, vytvářející výsledný dojem domu zvednutého nad okolím (u nás bývá podezdívka naopak příliš zdůrazňována různými nevhodnými obklady či kontrastně vyspárovaným zdivem).
Nejstarší domy byly původně jednoprostorové se vstupem v boční stěně, a krbem (ve kterém se i vařilo), umístěným ve štítové stěně spolu s komínem. Později došlo k rozdělení vnitřního prostoru na dvě části, obytnou místnost a chlév, nejdříve jenom dřevěnou přepážkou. Po vymístění chléva a stájí ze základního schématu domu byl interiér rozdělen na dvě obytné místnosti, každá s viditelným trámovým stropem, krbem a komínem ve štítu, do nichž se vstupovalo z vydlážděné středové chodby mezi nimi.
Velký počet venkovských domů v Bretani byl svými původními obyvateli opuštěn v 60. letech 20. století z důvodů vypjatých ekonomických podmínek. Mnoho mladých lidí odešlo za prací zejména do Paříže a jiných velkých měst. Proto i v Bretani, podobně jako u nás, došlo k zániku některých obcí, ovšem na druhou stranu si majetnější obyvatelé měst začali pořizovat víkendová sídla. Znovuoživení, tentokrát rekreačního rázu, proto zaznamenaly snad všechny obce jižní Bretaně a pobřežní oblasti vůbec, díky moři a jeho písčitým plážím. Noví majitelé, zvyklí na poněkud odlišný životní standard, začali staré domy adaptovat, a kde nebylo co opravovat, vystavěli domy nové, avšak s úctou vůči dílu předků a s citem ke svému okolí.
Základní trojdílný půdorys domů byl upraven vložením kuchyně a hygienického zařízení a vybudováním snadnějšího přístupu do obytného podkroví. Nová kuchyně bývá situována naproti hlavnímu vstupu do domu a je prosvětlena druhými, tzv. francouzskými, dveřmi vedoucími do zahrady. Okna zachovávají tradiční tvary včetně nezbytného členění příčkami, takže i v případech velkých oken jejich skleněná plocha v režném zdivu nepůsobí rušivě. Častým jevem je různorodá velikost a barevnost oken i dveří, ovšem nejtypičtější je modrý nátěr v kombinaci s bílou omítkou fasády. Okna jsou chráněna většinou okenicemi, pomáhajícími regulovat klima uvnitř domu.
To, co je hodno obdivu ve srovnání s naším venkovem, je stavební disciplína a úcta k tradicím, podpořená kvalitními stavebními předpisy. Charakteristická dispozice domu, jeho hmota a tvar, stejně jako typ střešní krytiny, tvar vikýřů, úprava vnějších ploch, vzhled plotů i reklamních štítů, dodnes ctí po generace předávaný způsob stavění. Proto téměř nerozeznáte dům ze 16. století od novostavby, aniž by ovšem nebylo dbáno na současné životní nároky se vším moderním komfortem. Velmi příjemné působení venkovských domů dotváří zahrady se záplavou květů, divoké ale udržované křoviny a rostliny pnoucí se po kamenných zdech. Na rozdíl od našich zvyklostí zahrady nehyzdí žádné boudy, skleníky, kurníky či hromady materiálu, který se „někdy může hodit“. Možná proto bretaňské vesnice překvapí našince svým výrazně voňavým ovzduším, které působí na vnímání lidí téměř opojně.
