Odpovídající recenze se nedočkala ani publikace Hrady, zámky a další památky ve správě NPÚ. V tomto případě jde o vážnější nedostatek, než kdyby knihu vydalo některé soukromé nakladatelství, nikoliv Národní památkový ústav, který je vnímán jako odborná instituce, jejíž činnost včetně vydavatelské je spolufinancována z veřejných zdrojů. A jestliže kniha je určena širší veřejnosti, měly by být informace o ní mnohem konkrétnější, zvláště s přihlédnutím k prodejní ceně, která není zrovna nízká.
Tomáš Durdík, autor recenze uveřejněné v časopisu Zprávy památkové péče 1/2010 (str. 69), se soustředil především na popis podoby knihy a jejího uspořádání, což vzhledem k již publikovaným informacím o knize a dostupnosti náhledů stránek na internetu není natolik podstatné. Doporučení v závěru článku také nelze považovat za relevantní, neboť kniha je především reprezentačně-propagační tiskovinou, nikoliv encyklopedií, v níž by bylo nutné uvádět obecnou historickou vývojovou charakteristiku památek anebo odkazy na doporučenou literaturu. Zařazení plánků pro snadnější orientaci čtenáře po objektu, v dostatečné rozlišovací velikosti a postihujících i několik podlaží, je vzhledem k rozsahu knihy nereálné. Patrně překlep v textu recenze způsobil tvrzení, že publikace přibližuje 130 památkových objektů, neboť v předmluvě knihy se hovoří o 103 objektech, ve skutečnosti však popisuje 114 objektů a jejich areálů.
Podstatnějších nedostatků, recenzentem opominutých, je ale mnohem více. Kromě přehlédnutelných chyb sazby, jako například odsazení textu (str. 45) nebo drobností ušlých pozornosti jazykového korektora, je větším nedostatkem použití tučného písma ke zvýraznění textu nedůsledně jen u některých objektů, nikoliv u všech, a zejména, u tohoto typu „reprezentativní“ publikace nevhodné, řešení popisků fotografií, které čtenář musí nepohodlně hledat podle čísel v seznamu až na konci knihy. Také uvádění laikům nic neříkajícího „kódu CZ“ v geografických údajích lze považovat za zbytečné. Daleko horší z hlediska věcné správnosti je však množství chyb v popisech objektů:
Text o Bezdězu obsahuje dva tvary zasvěcení hradní kaple – poprvé sv. Michaela, podruhé sv. Michala. V jednom krátkém odstavci by takové pojmenování mělo být sjednoceno. U hradu Buchlova byla opomenuta existence velké a zajímavé kaple sv. Barbory, ležící sice na protějším kopci, přesto náležící do areálu hradu a správy NPÚ, podobně jako například kostel Nejsv. Trojice ve Valči nebo „horšovskotýnské“ kostely, které jsou v knize zastoupeny samostatně. Doksany jsou správněji Klášterem sester premonstrátek, jehož spoluvlastníkem je Královská kanonie premonstrátů na Strahově, což v textu není uvedeno. Na Hrubém Rohozci zmiňovaná expozice ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea již není, od konce roku 2008 zde probíhá obnova interiérů do podoby z 1. poloviny 20. století. V popisu počátků Jindřichova Hradce je mylně užit pojem „val“ ve smyslu opevnění přemyslovského hradiště – raně středověké fortifikace byly ve skutečnosti promyšleně budovanými hradbami s vnitřní dřevěnou roštovou konstrukcí a čelní kamennou plentou. Valem se staly až poté, co se jejich konstrukce po delším čase rozpadla a zanechala nám jej v podobě archeologického objektu zvaného val. Výčet romantických staveb v zámeckém parku u Krásného Dvora neuvádí Poustevníkovu rokli s hrobkou a Myslivnu, zatímco navíc v něm figuruje neexistující minaret. Tento omyl se vyskytuje již v Encyklopedii českých zámků Pavla Vlčka a občas je šířen dál. U hradu Lipnice je správně poukázáno na „přílišné uplatnění betonu“ při jeho rekonstrukci v 80. letech 20. století, avšak stejnou informaci postrádá text o hradu Landštejn, který byl ve stejné době zalit betonem možná ještě více. Heslo Lemberk hovoří o expozici Uměleckohistorického muzea (které se nachází ve Vídni), přitom však má jít správně o Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Mylná je úvodní věta k zámku Litomyšl, která tvrdí, že „v místech zámku bývalo slavníkovské pomezní hradiště…“. Tato chybně tradovaná domněnka se opírá o zápis v Kosmově kronice. Jenže, jak dnes již víme, Kosmas v době psaní (cca 130 let později) ztotožnil Litomyšl s pozůstatky raně středověkého hradiště (založeného patrně v 8. století) ležícími na katastru sousední obce Benátky. Archeologie mluví jasně – v dnešním prostoru centra Litomyšle a zámeckého návrší lze osídlení prokázat až od 12. století. Z textu o Manětíně „vypadla“ důležitá věta poukazující na spojení zámku krytou chodbou s oratoří kostela sv. Jana Křtitele, které tvoří typický manětínský architektonický celek. Přesnost postrádá údaj o náhrobku Albrechta z Valdštejna v Mnichově Hradišti – není umístěn v kostele (sv. Tří králů) nýbrž v později dostavěné kapli sv. Anny (rozměrově větší než původní kostel). Stať o Slatiňanech mohla být doplněna informací o uvažované rehabilitaci prostor do podoby historické interiérové instalace. Na Točníku se „redakční šotek“ přímo vyřádil. Nejdříve zaměnil Královský palác za Velký (nebo-li purkrabský) z hlediska jeho podoby („velký klenutý královský palác s obrovským sálem ve druhém patře a s bočním křídlem“), pak z hlediska jeho funkce („královské návštěvy byly přijímány ve Velkém paláci…“ zatímco popisek fotografie 595 zobrazující sál v Královském paláci hovoří o „bývalé audienční místnosti Václava IV.“ – což je správně). K tomu text pokračuje informací o „vlysu se znaky zemí, který je umístěn v prostoře před kaplí Královského paláce“, čímž je zmatení čtenáře dovršeno, neboť ona kaple je vlastně původně audienční sál, až druhotně jen využitý v 18. století jako kaple sv. Bartoloměje. Hradní studna není hluboká 70 m nýbrž přesně 72 m (osobně ověřeno po jejím vyčištění až na pevné dno). Nakonec by ještě stála za upřesnění datace nového zastřešení Velkého paláce, unikátního jak svým architektonickým řešením tak i způsobem stavební realizace, ke kterému došlo v roce 1993. Velhartice zasluhují zmínku o nedávné rekonstrukci otevřených arkád v průčelí Huertova paláce na úkor empírové stavební fáze. Popis Vízmburku postrádá podstatnou informaci o jeho nepřístupnosti vzhledem k havarijnímu stavu. Pro předchůdce Zvíkova z doby laténské se dnes používá spíše výraz castellum – strategicky opevněný bod, než oppidum – sídlo (před)městského charakteru, pro což v areálu Zvíkova schází doklady.
U některých objektů chybí alespoň malá zmínka o expozicích muzeí a galerií, které sdílejí stejnou budovu (namátkou Březnice – Městská galerie Ludvíka Kuby, Bučovice – pobočka Muzea Vyškovska, Dačice – Městské muzeum a galerie, Hluboká – Alšova jihočeská galerie, Mnichovo Hradiště – Muzeum města, Telč – pobočka Muzea Vysočiny Jihlava a Galerie Jana Zrzavého). Mnozí turisté se tak předem ani nedozvědí o jejich existenci a nepočítají s nimi v plánech svých návštěv, čímž jsou tato zařízení odsouvána na „druhou kolej“. Jde opět o nedůslednost, neboť v případě Litomyšle, Lemberku či Kuksu tyto údaje zapomenuty nebyly. Všechny vyjmenované nedostatky však vycházejí jen z velmi letmého posouzení textů, vyvstává proto patrně důvodná obava, jestli se další chyby nevyskytují v podrobnějších datech, jménech a událostech.
Kniha obsahuje 738 barevných fotografií, zhruba třetina pochází od autora publikace Karla Kuči (266), o zbytek se dělí 55 dalších fotografů (a několik správ objektů a dalších institucí). Kvalita fotografií je vcelku vyvážená, i jejich početní zastoupení v závislosti na „významu“ objektu, grafik si dal práci jak s jejich osovým srovnáním a přiostřením, tak i vhodnými výřezy a narovnáním sbíhavých linií. U několika objektů se ale projevuje nouze o dobré a různorodé snímky – například nevýrazně podzimní Janův hrad, zamračené Lysice, Stekník ochuzený o detail. Je třeba také dodat, že některé fotografie nechtěně ukazují nechtěné – na str. 62 horní foto zobrazuje auta zaparkovaná na nádvoří Frýdlantu (ani během návštěvní doby nic neobvyklého, známa je i motorka a sekačka ve vstupu do kuchyně), dolní foto na téže straně ukazuje náletové rostlinstvo vyrůstající z okapu střechy (což je na tomto objektu běžná ukázka zanedbané údržby). Na str. 68 se Grabštejn „pyšní“ střechou z asfaltového šindele (ovšem není to tak dávno, co stejná krytina byla použita i na „věhlasnějším“ Jindřichově Hradci, než byla překryta bobrovkami), přestože tento střešní materiál není z hlediska zásad památkové péče doporučován. Neogotický templ v krajinářském parku zámku Krásný Dvůr paradoxně nese na svém vrcholu parabolické antény (gsm sítě?), ačkoliv je pro havarijní stav již několik let uzavřen a nedostává se peněz na jeho opravu.
Kniha prý prezentuje poprvé soubor státních hradů, zámků a dalších památek jako unikátní celek v úplnosti, jak se tvrdí v předmluvě knihy. Přitom sám NPÚ (SÚPP) již vydával v minulosti přehled zpřístupněných objektů v podobě přílohy časopisu Zprávy památkové péče. A v brožovaném, ale nad poměry kvalitním zpracování s barevnými fotografiemi na křídovém papíru vyšel v roce 2000 Průvodce po hradech a zámcích ČR snahou Památkového ústavu středních Čech a editora Luďka Sládka.