Recenzí obvykle rozumíme shrnující zhodnocení díla, jeho posudek či kritiku. Skutečných recenzí se však objevuje na stránkách odborných časopisů nemnoho, většinou mají spíše charakter anonce, tedy upozornění na existenci díla, popisující obsah a celkové provedení. V lepším případě s doporučením vhodnější úpravy. Opravdu kritické detailnější posouzení často ani není na „malém českém písečku“ vítáno.

Odpovídající recenze se nedočkala ani publikace Hrady, zámky a další památky ve správě NPÚ. V tomto případě jde o vážnější nedostatek, než kdyby knihu vydalo některé soukromé nakladatelství, nikoliv Národní památkový ústav, který je vnímán jako odborná instituce, jejíž činnost včetně vydavatelské je spolufinancována z veřejných zdrojů. A jestliže kniha je určena širší veřejnosti, měly by být informace o ní mnohem konkrétnější, zvláště s přihlédnutím k prodejní ceně, která není zrovna nízká. Tomáš Durdík, autor recenze uveřejněné v časopisu Zprávy památkové péče 1/2010 (str. 69), se soustředil především na popis podoby knihy a jejího uspořádání, což vzhledem k již publikovaným informacím o knize a dostupnosti náhledů stránek na internetu není natolik podstatné. Doporučení v

závěru článku také nelze považovat za relevantní, neboť kniha je především reprezentačně-propagační tiskovinou, nikoliv encyklopedií, v níž by bylo nutné uvádět obecnou historickou vývojovou charakteristiku památek anebo odkazy na doporučenou literaturu. Zařazení plánků pro snadnější orientaci čtenáře po objektu, v dostatečné rozlišovací velikosti a postihujících i…

Zpráva o vydání publikace Evropská muzea v přírodě vzbudila velkou pozornost, neboť tento druh „atlasu památek“ u nás dosud citelně chyběl. Autor knihy, světově uznávaný etnograf Jiří Langer, se pokusil o encyklopedický soupis specifického typu muzeí, která se již po mnoho desetiletí stále těší značnému zájmu návštěvníků.

Kvalitní zpracování tohoto tématu však přináší četná úskalí. K jejich zdolání je potřebný nejenom dostatek odborné erudice a „evropského rozhledu“, ale i schopnost pečlivé systematické práce s obrovským množstvím údajů a za použití moderních informačních zdrojů. Prvořadým by pak měl být požadavek na co největší aktuálnost díla, tím spíše, pokud je publikace koncipována jako specializovaný turistický průvodce. S tím souvisí i důraz na přehlednost textu a kvalitní zpracování doprovodné grafiky. Bohužel, některá z těchto úskalí se tvůrcům knihy nepodařilo překonat a výsledek je tak poněkud rozpačitý. Na prvním místě je třeba zmínit nedostatky grafické

úpravy. Předně fotografie větrných mlýnů na obálce plně nevystihuje obsah knihy (mj. vzhledem ke knize Martina Janošky „Větrné mlýny“ z roku 2003) a patrně byla zvolena jen pro svou, formátu obálky vyhovující, orientaci na výšku. Přesto…

Archeoskanzen v obci Modrá, zpřístupněný veřejnosti 19. června 2004, získal hlavní cenu v soutěži O zlatou cihlu obnovy venkova Zlínského kraje. Cena byla udělena Krajskou organizací Spolku pro obnovu venkova za „mimořádnou účinnost a působivost díla, mající význam výchovný, osvětový i historický“.

Archeoskanzen Modrá u Uherského Hradiště.

Archeoskanzen, který má být „komplexně řešeným osvětově naučným areálem představujícím ideální podobu slovanského opevněného sídliště z doby Velké Moravy na základě nálezů z archeologických lokalit středního Pomoraví“, přitom nenaplňuje nejenom kritérium odbornosti, ale je přímo negativním příkladem výchovné, osvětové či historické práce i nedostatečně využitých velkorysých možností, kterých se jinak příbuzným oborům archeologie, muzejnictví nebo památkové péče příliš nedostává. Archeoskanzen vznikl z iniciativy obce Modrá u Uherského Hradiště za výrazné finanční podpory z dotačních programů Evropské Unie, Ministerstva pro místní rozvoj ČR a Ministerstva zemědělství ČR, a také grantů určených pro záchranný archeologický výzkum. Sponzorsky přispělo Sdružení dobrovolných aktivit INEX-SDA, Sdružení Villa

Nova Uhřínov a Mikroregion Buchlov. Autory odborné části projektu jsou PhDr. Miroslav Vaškových, vedoucí archeologického oddělení Slováckého muzea v Uherském Hradišti, a PhDr. Luděk Galuška, vedoucí pracoviště slovanské…

Poznal jsem Bretaň vážnou, monumentální, baladickou. Plochá skála v moři, pokrytá trochou prsti s chudičkou vegetací a obrovitými balvany, ze všech stran ohlodaná mořem, jež stále hrozí ji zaplavit, přervat, pohltit... Je to vina, že moře hledám a nalézám tam, kde je českému duchu nejbližší? Češi milují Bretaň a cítí se v ní doma. Je to snad keltská krev původních obyvatel Čech, proudící v našich žilách? (Jan Zrzavý)

Idyla bretaňského venkova

Bretaň, země opředená keltskými pověstmi, leží na severozápadě Francie, ze tří stran obklopená oceánem. Své návštěvníky upoutává nejen množstvím typických památek zahrnujících prehistorické megality, starobylá města a vesnice, ale především neopakovatelnou atmosférou těchto míst. Většina dochovaných venkovských staveb pochází ze dvou hlavních stavebních vln šestnáctého a devatenáctého století, ale pro neměnnost tradic se příliš neliší dům středověký od domu současného. Vzhled bretonských domů určovaly specifické přírodní podmínky – podnebí a přirozeně dostupný materiál. Dům musel být pevností proti větru a dešti, proto se Bretonci naučili stavět velice solidní domy se silnými zdmi z lomového kamene, zejména žuly. Vnější stěny zůstávaly

neomítané, s nahrubo upravenými spárami mezi kameny, ale nebylo tomu tak vždycky a ne všude. Například domy na jihu Bretaně spojují hrubost kamene a jemnost bílé omítky v neuvěřitelně jednoduchý malebný…