Jediný originální objekt v rámci poslední dostavby muzea – památkově chráněný poloroubený dům čp. 65 z Oskořínku
Projekt rozšíření přerovského muzea stál něco přes 12 milionů korun, z toho osm milionů pokryla dotace z Regionálního operačního programu Střední Čechy, zbytek zaplatil Středočeský kraj. Cílem projektu byla výstavba pěti objektů lidové architektury, které měly dotvořit „co nejrealističtější obraz polabské návsi“. Návrh realizace vznikl odbornou činností Polabského muzea (PhDr. Jana Hrabětová, PhDr. Jan Vinduška), finální umístění objektů v areálu bylo uskutečněno ve spolupráci s Ing. arch. Janem Peštou, projekční činnosti se ujala Ing. Marcela Spěváčková. Projekt posvětil hejtman Středočeského kraje Miloš Petera a komunistický radní pro oblast kultury Zdeněk Štefek. Stavbu provedla firma Michal Svoboda z Poděbrad. Postupovala sice rychle, ale jak se říká „práce kvapná, málo platná“.
Transferován byl přitom pouze jeden originální objekt – památkově chráněný poloroubený dům čp. 65 z Oskořínku. Kovárna z Jíkve čp. 124 a zaniklá kaple Panny Marie (stojící do roku 1948 mezi Starým a Novým Přerovem) byly nově vystavěny jako upravené repliky, celoroubená stodola ze Sovenic jako kopie zaniklé stavby a pilířová stodola jako replika podle vzorové stodoly ze Sovenic. K doplnění zástavby vzniklo i několik drobných staveb – kůlny, chlívek, sušárna ovoce, včelín a hnojiště.
Znovu se potvrdilo, že některá muzea v přírodě bez uzardění rezignují na své původní poslání k záchraně ohrožených hodnotných vesnických staveb a přibližují se více zábavním parkům výstavbou více či méně kvalitních dobových kulis, což je pro ně zřejmě jednodušší způsob naplňování smyslu jejich existence. Muzea v přírodě jsou přitom veřejně přístupnými areály, která mají plnit vzdělávací funkci a měla by zprostředkovat veřejnosti mizející architektonické dědictví venkova v autentické podobě staveb a zanikajících pracovních metod. Základním předpokladem k tomu je ale důsledně etický přístup a v rámci něho dodržení stavebně technologických postupů, přenesení maximálního množství původních konstrukcí včetně stavebních detailů a jejich nové umístění ve shodě s původním začleněním do stavby.
V případě přerovského muzea se ukázalo nejenom neúčelné užití veřejných peněz pro špatně připravenou dostavbu a nefunkčnost odborného dozoru při jejím provádění, ale též naprosto diletantské technické provedení staveb a zejména porušení principů památkové péče v případě transferu podsíňového domu z Oskořínku.
Mimochodem, již roku 1988 ministerstvo kultury požadovalo posouzení možnosti přemístění tohoto domu do přerovského nebo kouřimského skanzenu. Oslovená muzea neprojevila o transfer objektu zájem a to ani po opakované urgenci v roce 1993, vzhledem k zhoršujícímu se stavu památky.
Po přislíbení financí na dobudování přerovského muzea byl v roce 2010 projekt pro stavební povolení muzeem zadán projektantovi, který se dříve nezabýval obnovou historických staveb ani jejich transferem. Národní památkový ústav (NPÚ) požadoval zpracování prováděcího projektu, což muzeum ignorovalo. Při výběru prováděcí firmy nebyla zohledněna znalost historických konstrukcí a tradičních stavebních postupů, jediným kritériem se stala cenová nabídka. Pro realizaci dostavby muzea byla vybrána stavební firma, která neměla zkušenosti s rekonstrukcí takových staveb a mnohé se učila až v průběhu prací, což vedlo ke stavebně technickým chybám a následným složitým vyjednáváním. Neproběhla vstupní konzultace s odborníky památkové péče, která by jednoznačně určila postup prací s cílem minimálního poškození konstrukcí a zachování autentičnosti stavby. Vlastní práce byly zčásti svěřeny pomocným stavebním dělníkům bez jakékoli odborné specializace. Nepoučení dělníci zničili střešní krytinu z pálených maloformátových tašek molitorov. Hliněná mazanina byla plošně sejmuta včetně vápenných nátěrů. Demontáž roubení světnice ani krovu nebyla fotograficky zdokumentována. Neodborným vyjmutím okenních výplní, opět bez pořízení fotodokumentace, došlo ke ztrátě původní mříže okénka do síně, byla zničena šambrána okna komory a z větší části zanikla informace o stavebně technickém řešení nadpraží obou oken ve dvorním průčelí zděné části domu. Zdivo v prostoru topeniště bylo poškozeno ještě před provedením dokumentace. Jednotlivé prvky stavebních konstrukcí nebyly ani přes opakované urgence ze strany památkové péče před rozebráním jasně označeny. Zcela dožilé trámy byly použity k založení roubené konstrukce na novém místě, přičemž trám po trámu byl vymazáván hliněnou maltou řídké konzistence souběžně s prováděným roubením. Konstrukci bylo proto nutné opětovně rozebrat, očistit od čerstvě nanesené hlíny, a trámy pečlivě posoudit, přičemž bylo zjištěno jejich značné poškození a zřejmé napadení dřevomorkou domácí a tesaříkem krovovým.
Roubená světnice byla nakonec v celém rozsahu provedena jako kopie, ale nové trámoví se značně odchyluje od původní předlohy tvarem, velikostí i opracováním. Ze starých fotografií sice nelze rozeznat, jestli originální trámy byly řezány na katru, ale lze o tom dosti pochybovat. Zanedbána byla také autentická podoba zámků v nároží. Navíc lze jejich provedení označit přímo za „prasárnu“, při níž stavebníkům několikrát ujela motorová pila aniž by se pokusili o nápravu (nebo investor o důsledné vymáhání nápravy!). Provedení hliněných vymazávek bylo z technologických důvodů odloženo na následující rok, avšak ani v polovině října 2017 tomu tak ještě nebylo.
Stropní trámy byly sice téměř všechny po přenesení znovu použity, avšak při osazování je dělníci položili obráceně a nepodařilo se prosadit jejich otočení do správné polohy. Pohledově byla chyba eliminována překrytím čel zhlaví ozdobným bedněním. Ze všech původních dřevěných konstrukcí a prvků zůstala zachována pouze většina sloupků oken, části trámkových zárubní, stropní trámy, okna a dveře. Nově bylo provedeno i bednění štítů. Plůtek podsíně a vrata s vrátky v pilířové bráně jsou kopiemi podle fotodokumentace. Střecha přístavku na opačné straně domu má ale velmi nízký sklon, zřejmě kvůli podchodné výšce.
Prováděcí firma neměla zkušenost s hliněným stavitelstvím a netroufala si provést transfer kompaktních bloků zdiva z nepálených cihel síňového a komorového dílu. Přenesení nakonec odborně zajistil NPÚ, který připravil návrh podpůrné konstrukce a další potřebnou dokumentaci, ve spolupráci s PhDr. Martinem Novotným z NÚLK ve Strážnici a doc. Ing. Ivanou Žabičkovou z VUT v Brně. Mezitím došlo k částečnému rozebrání zdiva tak, že pro transfer v blocích zbyl pouze úsek zadní části obvodové zdi uličního průčelí. Tato zeď byla poté rozřezána na dva bloky a úspěšně přenesena firmou Dobré bydlení, v. o. s., která se dlouhodobě zabývá hliněnými stavbami. Zajímavostí na okraj je, že středočeský NPÚ si nejdříve přisoudil prvenství v přesunu zdiva z nepálených cihel v bloku, to ale patří hradu Velhartice a jeho kastelánovi Ing. Petru Mejstříkovi, který již roku 2007 inicioval přenesení dvou kompaktních stěn z nepálených cihel zděného mlatu roubeného špýchárku do zdejšího podhradního skanzenu.
V případě kovárny z Jíkve byla v muzeu vystavěna replika, přičemž originální stavba ve špatném stavu stále stojí, a peníze tak mohly být spíše použity na její rekonstrukci, čímž by byla lépe uchována na svém původním místě. Jde o další z příkladů nesystémové památkové péče především v režii Středočeského kraje. Originální kovárnu se prý nepodařilo muzeu získat, to ale nemůže být důvodem rezignace na podporu soukromého vlastníka kulturní památky. Podobně dopadla například zděná kovárna z Počepic, vystavěná znovu za 2 miliony korun ve skanzenu Vysoký Chlumec, přičemž i jen poměrná část těchto peněz by umožnila vlastníkovi originální objekt kvalitněji opravit a zachovat jej in situ. V té souvislosti mě napadá, jestli se taková praxe nedotýká například autorských práv a jestli by neměl být vlastník originálu nějak odměněn za jeho použití k vytvoření „rozmnoženiny“…
Replika kovárny z Jíkve dopadla ve srovnání s domem z Oskořínku ještě relativně dobře, až na příliš vyhlazené omítky, celkové pokrytí střechy novou bobrovkou a krátkými závětrnými prkny u přístavku.
To se ale nedá říci o kopii roubené stodoly ze Sovenic. Její roubení vůbec neodpovídá zaniklému originálu, trámy ve vazbě nároží původně místy přesahovaly, zřejmě nebyly řezané na katru a prkenné bednění štítů netvořila tak úzká prkna a stejné šířky. Práce nebyla provedena pečlivě, sem tam je vidět nepovedený prořez motorovou pilou. Kopie stodoly působí tvrdě a neživě, jako produkt katalogových dřevostaveb, i kvůli jednolité nové krytině. Snad příznivě zapůsobí čas, nicméně to neobhájí současný stav.
Podobně je na tom replika pilířové stodoly též ze Sovenic. Příliš úzká prkna bednění, jedno jako druhé, alespoň pilíře jsou vyzděné ze starých cihel.
Snad nejhůře skončila drobná novostavba sušárny ovoce (v reálu sušárny bylin). Vyhlíží, jako by někdo dostal hromadu zbylého dřeva, k tomu motorovou pilu a měl ukázat, že to taky jde. Katrované řezivo, hrubé otřepané řezy, značné nepřesnosti, krátká závětrná prkna, dveře drhnoucí o přesah střechy, kleštiny krovu stlučené z fošen (přestože na plánku jsou hambálky napojeny tradičně tesařsky). Stavba pracuje, kroutí se a sesedá, což by nebylo na závadu, jenže v tomto případě to vypadá na statické poruchy. Možná však dříve, než se sušárna rozpadne, vyhoří kvůli stropním fošnám těsně přiléhajícím ke komínu. Velká škoda to asi nebude…
Abych na závěr jen nehanil – replika zaniklé kapličky (obecní zvonice) vypadá hezky, lze ocenit náročnější zedničinu, klempířinu i tesařinu, přestože nejsem příznivcem dokonale vyhlazených omítek a sytých fasádních barev. Časem snad získá příznivější patinu.
Nakonec přeci jen nezbývá, než se vrátit ke kritickému tónu a opakovaně upozornit, že příznačná pro mnohá muzea v přírodě je absence průběžně prováděné údržby. Obdrží sice mnohamilionové částky na stavbu nehodnotných kulis, ale vedle nich nechají chátrat originální cenné stavby. To je i případ Polabského muzea, jak je vidno z některých připojených fotografií.
A zmínit na okraj je nutno i dnešním poměrům zcela nevyhovující a částečně nefunkční webovou prezentaci muzea.
Poznámka na úplný závěr: Investor (chtělo by se říci spíše spolupachatel) Polabské národopisné muzeum Přerov nad Labem, příspěvková organizace Středočeského kraje, měl dokonce odvahu (chtělo by se říci spíše drzost) přihlásit se do soutěže Stavba roku Středočeského kraje 2016, z důvodu „jedinečného charakteru jednotlivých objektů“…! Naštěstí dostal jen pouhých 65 hlasů …
S použitím textu „Transfer a následná obnova jednoho z posledních polabských domů s podsíní“ autorky Mgr. Markéty Hanzlíkové, NPÚ
